Dnes, 18. 12. 2011 zemřel dramatik a spisovatel, disident, ale především bývalý československý a český prezident Václav Havel (1936 – 2011). Naše redakce se k této smutné události rozhodla uveřejnit medailon tohoto muže, jenž je jak u nás, tak v zahraničí vnímán jako symbol boje za svobodu.
Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla a jeho manželky Boženy, roz. Vavrečkové, jejíž otec, Hugo Vavrečka byl významným českým diplomatem.
Po ukončení základní školy nebylo Václavu Havlovu kvůli jeho původu, jenž se neslučoval s ideály komunistického režimu, umožněno studovat střední školu, o které uvažoval, tedy všeobecné gymnázium. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant, gymnázium však přesto studoval večerně.
Jako literát debutoval již roku 1955 v časopise Květen; až do roku 1969, kdy mu bylo v Československu zakázáno publikovat, své texty uveřejňoval v časopisech jako Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny a další.
Ze stejných kádrových důvodů nebyl Václav Havel přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Pokusil se přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.
Po skončení základní vojenské služby v roce 1959 Václav Havel pracoval jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer a 3. prosince 1963 se dočkal premiéry své hry v Divadle Na zábradlí. Jednalo se o jeho druhou hru, Zahradní slavnost. V 60. letech zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově zatím studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966, a stal se posléze dramaturgem divadla Na zábradlí.
9. července 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou, která stála po jeho boku až do své smrti v roce 1996, kdy podlehla rakovině.
Roku 1965 se Václav Havel stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na Zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dvě eseje.
Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer Pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem aLudvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.
V březnu 1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na Zábradlí konala premiéra hry Ztížená možnost soustředění.
Na podzim 1968 se Václav Havel stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970. Svaz, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy na to komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat.
Po potlačení aktivit Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970). To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Václav Havel byl spolu s ostatními prominentními signatáři policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však stihl vyjít Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.
Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.
V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978. Přesto se dá říci, že měl ještě štěstí, jeho kolega Jan Patočka, již v pokročilém věku komunistický kriminál nepřežil.
V dubnu 1978 se Václav Havel stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983.
V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za údajné podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Václav Havel trpěl od podzimu 1982 opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení.
O tomto období Havlova života chybí oficiální zprávy, od publikace článku Ztroskotanci a samozvanci uplynulo šest let, do napsání článku Kdo je Václav Havel zbývalo ještě nekonečných pět let. Historici taková dlouhá období bez písemných zpráv nazývají temná léta.
V době postupující normalizace nepřestával Václav Havel psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.
V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn. Komunistická vláda ztratila svou sílu. 17. listopadu 1989 začala Sametová revoluce, jejímž výsledkem se stala svobodná federativní Československá republika.
Václav Havel se 19. listopadu účastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak Václav Havel z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k Václavskému náměstí zcela zaplněnému demonstranty. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že Havlovy projevy mohla začít přenášet i státní televize.
Když padla komunistická vláda a prezident Gustáv Husák přislíbil abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta. Vedle Václava Havla připadal v úvahu ještě Alexander Dubček. 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře, zatímco Dubčeka se stal předsedou Federálního shromáždění. Pro Havla bylo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování. Kandidatura Václava Havla byla oznámena veřejnosti 10. prosince, a OF poté zahájilo mohutnou prezidentskou volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací nátlaku ulice a vyjednávání, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě nedávného úhlavního nepřítele, a tak byl 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel jednomyslně zvolen prvním mužem Československa. Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
V prvním funkčním období, jež trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb, byl Václav Havel na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.
Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti, konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období, a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.
Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se Havlovi jako prezidentu podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby: již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident USA George Bush. Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod Havlovým vedením pracoval na získání členství v západních organizacích a podílel se na vzniku nových regionálních vztahů, zejména Visegrádské skupiny.
Za jeho prezidentství se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo Sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity ve prospěch zapojení Česka a ostatních středoevropských států. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.
Jako spojenec USA podporoval Václav Havel politiku Washingtonu a NATO včetně vojenských operací jako bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999 a útok na Afghánistán roku 2001.
Veřejnost od půlky devadesátých let ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997.
Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun, působí předně v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.
Svou funkci prezidenta republiky opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus. Po odchodu z úřadu se Václav Havel stále vyjadřoval k politice, podporoval Stranu zelených. Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra v roce 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení.
Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy; Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka. Václav Havel byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru. 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit.
Václav Havel zemřel po dlouhé těžké nemoci dnes v dopoledních hodinách. Přesto doufáme, že pravda a láska budou vítězit i nadále.
Připravila: Tereza Dvořáková
Zdroje:
PREČAN, Vilém: Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936 – srpen 1989), in: HAVEL, Václav. Do různých stran. Praha : Lidové Noviny, 1990.
SUK, Jiří. Labyrintem revoluce - Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). 1. vyd. Český Těšín : Prostor, 2003.
http://www.vaclavhavel.cz/
15:01
